GLOSA: Příští stanice? Volební sliby

Kolotoč volebních slibů za chvíli začne. A s ním budeme pozorovat dva paradoxy.

Tím prvním je popření zákona zachování hmoty: Snížíme daně, zvýšíme důchody. Uděláme zdravotnictví dostupnější, zvýšíme investice do zdravotnictví. Začneme efektivně hospodařit se stáními penězi, zvýšíme platy ve státní správě... Postavíme dopravní infrastrukturu, ochráníme životní prostředí. Zatočíme s podvody, ale zvýšíme dotace.

Cítíte taky mezi těmito sliby určitý rozpor? Pokud by měl platit zákon zachování hmoty, nemůžu přece z jedné hromady prostředků ubírat a zároveň předpokládat, že se bude ta samá hromádka navyšovat. Tedy, šlo by to snad jedině s přispěním zvyšování dluhu, ale vyšší zadlužení daňových poplatníků v programu žádné strany samozřejmě nenajdete.

Druhým paradoxem je samotná podstata slibu. Ano, člověk se rád nechá na chvíli uchlácholit tím, že příští rok už to bude lepší, protože zrovna „tyhle volby“ budou zlomové. Jenže to jsme si již po roce 1989 říkali již sedmkrát. Každý volební slib je zároveň vystavením vysvědčení stávajícím politikům.

A když nám politici znovu slibují, že zjednoduší daňový systém, zefektivní státní administrativu, digitalizují státní správu nebo zatočí s korupcí a dotačními podvody, v podstatě nám říkají, že to za více než čtvrt století nebyli schopni udělat. A že sice existuje určitý potenciál, aby se nám v naší zemi žilo dobře, ale moc s tím počítat nebudeme. Protože co by nám asi tak politici za čtyři roky slibovali, kdyby všechny své sliby splnili už teď, že?