Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Malostranská Drbna

Vratislav Kulhánek: Byznysmen s benzinem v žilách

pondělí, 26. května 2014, 12:14

Přivedl k životu pobočku firmy Robert Bosch, sedm let stál v čele Škody Auto a poté působil v největší tuzemské automobilce jako předseda dozorčí rady. Mezitím šéfoval Českému svazu ledního hokeje a také figuroval ve vrcholných orgánech mnoha dalších společností.

To jsou nejzásadnější momenty bohatého profesního životopisu sedmdesátiletého Vratislava Kulhánka, který je místo užívání si důchodového věku stále neuvěřitelně aktivní.

Možnost setkat se s tímto schopným manažerem se Malostranské Drbně naskytla v závěru minulého roku. A protože k předvánočnímu času patří pohodová atmosféra, celý rozhovor s touto výraznou osobností tuzemského byznysu se nesl v uvolněném duchu.

Otázek během více než hodinového setkání zazněla spousta a Vratislav Kulhánek na všechny odpovídal trpělivě a věcně. Přitom témata, o kterých by mohl hovořit, by vydala na celou knihu.

Malostranská Drbna se tento rozsáhlý rozhovor rozhodla uveřejnit ve dvou dílech. Dnes si můžete přečíst první z nich.

Na internetu se může každý, kdo si do vyhledávače zadá vaše jméno, dočíst, že jste budějckým rodákem, pak ale většinou objeví až zmínku o vašich studiích na vysoké škole. Jak jste tedy prožil svoje dětství a mládí?

„Jedinou věc, kterou jsem v Českých Budějovicích neudělal, bylo to, že jsem se tady nenarodil. Pocházím z Plzně, ale to je zase naopak všechno, co jsem udělal v Plzni. (směje se) Od útlého věku jsem žil s rodiči na jihu Čech. Bydleli jsme na Pražském předměstí a každý den jsem chodil pěšky na Jedenáctiletou střední školu Julia Fučíka v České ulici. Pořád čekám, kdy už tam konečně budu mít pamětní desku. (směje se) Kromě toho jsem hrál volejbal za Lokomotivu. Když jsem skončil na jedenáctiletce, k mému překvapení jsem byl přijatý na Vysokou školu ekonomickou v Praze.“

Vaším prvním zaměstnáním po studiích byl od roku 1967 Okresní stavební podnik v Českém Krumlově. Jak tehdy absolventi sháněli práci?

„Tenkrát ještě fungovaly takzvané umístěnky. Například můj kolega z vysoké Ivan Mládek dostal umístěnku do Sandriku Dolné Hámre. Já jsem měl jít do Pozemních staveb České Budějovice, jenže tam zrovna nikoho nepotřebovali. Nakonec se o mě hrdě přihlásil OSP Český Krumlov, kde jsem zbyl až do roku 1984. V Krumlově jsem několik let bydlel. Nejdřív ve sklepě jednoho domu v Horní ulici, odkud jsem paradoxně měl ještě výhled dolů na Parkán, to byla taková garsonka čtyři krát čtyři metry s balkonem. Potom jsem se přestěhoval do panelákového bytu na sídliště Plešivec.“

Proč jste se po tolika letech vrátil do Budějc?

„Odešel jsem do Krajského střediska řízení místního stavebnictví (KSŘMS), kam se měly soustředit všechny okresní stavební podniky. Byla to taková instituce na dvě věci. Zezačátku sice působila, jako že má nějaký smysl, ale postupně se ukázal pravý opak. Pak mě popadla toulavá a rozhodl jsem se odejít do Prahy. Měl jsem tam pěkné místo, ale po měsíci, jen když jsem viděl auta se značkou CB, jsem zamáčkl slzu v oku, dal výpověď a mazal zpátky na jih. A protože jsem byl politicky nespolehlivý, zaboha jsem tady nemohl najít žádné místo.“

Dá se říct, že nakonec o vašem dalším osudu rozhodl volejbal a sport jako takový, je to tak?

„Do týmu Lokomotivy jsem se vrátil celkem třikrát a vždycky jsem musel dát sud. (směje se) Díky volejbalu jsem se stýkal s kamarádem Jardou Postlem, který tehdy dělal náměstka ředitele na nádraží. Tenkrát mi říkal: ‚Když nemůžeš najít místo, tak pojď k nám dělat posunovače. Nejsi hloupej, za dva měsíce budeš vedoucím čety, platový podmínky jsou velmi zajímavé.‘ Protože jsme měli rádi sport, chodili jsme s partou kamarádů ještě na hokej - měli jsme permice pod Leninskou, na starém zimáku totiž byl nápis Leninskou cestou a přesně pod ním jsme seděli - a po zápase jsme vždycky zašli nahoru do Perly lehce popít pivko. Bylo nás pět, teď už jsme bohužel jenom čtyři. Tím pátým byl Ludva Kalma, jenž se tehdy, když jsem jim oznámil, že nastupuji k dráze jako posunovač, zhrozil a dostal mě do Motoru Jikov. Takže nakonec jsem od roku 1984 dělal posledního referenta v Motoru, jako posunovač bych bral třikrát víc.“ (směje se)

Pak už ale následoval raketový vzestup vaší profesní kariéry...

Referentem jsem byl dva roky, než si na mě vymysleli, že budu analytik ve výpočetním středisku. Jako libero jsem i v práci řešil všechno, co bylo potřeba. Nejromantičtější doba, jakou pamatuji, bylo moje roční působení ve funkci šéfa nákupu. V té době nic nebylo, a tak jsem létal po celé republice sem a tam a dovážel jsem do podniku všemožný materiál. V roce 1988 už byl Kalma ředitelem, a protože v té době společenská situace pomalu měkla, prosadil, že budu v Motoru pověřený řízením obchodního úseku. Ludvík jednal s firmou Robert Bosch, já s Američany. Když Ludva odešel do Škodovky, vystřídal jsem ho na místě ředitele. Neskutečně mě tenkrát rozzlobilo, že nabídka od Bosche byla lepší než ta z Ameriky, takže jsem na Němce tlačil, dřel je do krve... až se s nimi dohoda o společném podniku uzavřela.

Když mi v roce 1991 nabídli, abych nově vznikající budějcké pobočce Bosche šéfoval, vzal jsem to. Ve skutečnosti jsem ale šéfoval sám sobě. Seděl jsem v pronajaté kanceláři Stavebního podniku města, měl jsem židli a stůl a začal jsem budovat úplně novou firmu. Když jsem se jich zpětně ptal, proč přišli s tou nabídkou zrovna za mnou, když jsem i na ty nejvyšší ‚šajby‘ byl tak hrozně nepříjemný, odpověděli: ‚No právě proto!‘ Na tu dobu mi dali fantastický plat. Jako ředitel Motoru jsem bral pět tisíc, u Bosche třicet a ještě k tomu jsem dostal služební auto.“

V jednom rozhovoru s vámi jsem se dočetl, že působení ve společnosti Robert Bosch pro vás byla, co se týká praxe, největší škola. Proč?

„Nebylo tady vůbec nic, pouze já, v té době ještě jako zaměstnanec pražského Bosche, a jedna stará hala na kompresory. Postupně se začali převádět dělníci, až nás bylo kolem stovky. Měli jsme postavit haly, koupit stroje a natáhnout sem výrobu, což nebyla lehká záležitost. Protože v Německu řekli, abych si sehnal úvěr, tak jsem to šel zkusit k ČSOB a do Komerční banky. Všude mi řekli, abych se nezlobil, ale že na tolik peněz musím mít garanci z koncernu. Když jsem tuhle informaci tlumočil Němcům, zareagovali jednoznačně: ‚My jsme Bosch, my žádné garance nepotřebujeme.‘ Ve finále to dopadlo tak, že se tady otevřela Bayerische Vereinsbank, kam jsem přišel se žádostí o úvěr bez záruky, protože ‚my jsme Bosch‘, oni to pochopili a dali mi 300 milionů. Potom za námi ty další banky chodily a nabízely nám svoje služby. To už ale bylo pozdě.“

Měl jste peníze, ale práce vás ještě čekalo víc než dost...

„Když mělo vedení Bosche přijet na návštěvu, byly tady staré špinavé mašiny. Říkal jsem našim klukům, že to takhle nejde a budeme muset udělat brigádu, aby ty stroje byly jako vyfiknuté. A taky že jo... mašiny natřeli, nalakovali, pod nimi byly vany, všude čisto. Když přijel můj tehdejší kolega Spät, nestačil se divit. Tím se tady vytvořilo takové zdravé jádro, firma se začala rozšiřovat - a když jsem odcházel, zaměstnávala 1200 lidí.“

Vzpomenete si na nějaké zajímavé momenty, které vznik budějcké pobočky Bosche provázely?

„Nesměl jsem tehdy mít nic jiného, než Volkswagen Golf, protože jiné auto tady německé pojišťovny nepojišťovaly. To ale bylo v rozporu s německou smlouvou, podle které jsem měl jezdit s pětkovým bavorákem nebo stovkovou audinou. Jednu dobu se to řešilo tak, že jsem měl u čáry BMW, ke kterému jsem dojel golfem, na hranicích přesedl a po Německu jsem pokračoval s bavorákem.(směje se) Jednou jsem zase ve svém golfu vezl z letiště v Linci jednoho z nejvyšších šéfů firmy, který to tenkrát nemohl přenést přes srdce a zařídil mi nějaké testovací stříbrné trojkové BMW. Bylo to neuvěřitelné dělo, dvě stě padesát pro něj nebyl žádný problém. Když jsem jel v Německu po dálnici, všichni se uhýbali, protože už z dálky bylo vidět, že se blíží ostré auto.

Také si vzpomínám na moment, kdy jsem jim oznámil, že tady chci dělat vývoj. Považovali mě za blázna. V Německu jsem pár měsíců seděl a viděl, jak tam konstruktéři pracují. Snažil jsem se vedení přesvědčit, že u nás budou dělat efektivněji. Napřed mi povolili pět konstruktérů, potom dvanáct a teď je jich tam čtyři sta. Dalším tématem společných jednání byla nástrojárna, kterou jsme nakonec taky dostali. Když to zpětně porovnám, ve Škodovce už při mém nástupu všechno měli, kromě motorárny tam nebylo příliš o co bojovat.“

Dovedete si představit, že byste se do Bosche ještě někdy vrátil?

„Všechno tam už běží a vedou to šikovní kluci. Tak dobře, jako to umí oni, bych to já neuměl. (směje se) Navíc už jsem v důchodu. Spíš by mě lákalo zase nějakou novou fabriku rozjet. Teď si například hraji s Tatrou, kterou zmítají problémy.“


Vraťme se ale ještě o téměř dvacet let nazpátek. Po tragické smrti Ludvíka Kalmy jste ho v čele automobilky Škoda Auto na začátku roku 1997 nahradil. Šlo prakticky o podobný scénář, jako tehdy v Motoru. Tam jste byl také jeho nástupcem. Byla to náhoda?

„Ludvík měl v branži výbornou pověst, v Česku byl bezpečně nejlepší, což si ve Škodovce určitě zjistili. Možná se o něm zmínil i tehdejší šéfkonstruktér Hrdlička, se kterým kamarádil. Kromě toho byl prezidentem Sdružení automobilového průmyslu, tím pádem i jako první na ráně. Co se týká mojí osoby, tak se mi tehdy Dr. Piëch (předseda dozorní řady Volkswagen Group a vnuk Ferdinanda Porsche - pozn. autora) svěřil, že zjišťoval od šéfa Bosche Dr. Scholla, kde mají ve firmách po světě schopné místní lidi. On mu odpověděl, že ‚v Budějcích je nějaký Kulhánek a není úplně hloupý‘. Piëch tehdy řekl, že mě musí mít. Když se s Ludvíkem stalo to, co se stalo, dostal jsem nabídku. Protože Bosch bylo moje dítě, okamžitě jsem sypal do Stuttgartu za Schollem poradit se, co mám dělat. Ten mi to posvětil s tím, že taková nabídka se neodmítá. A tak jsem šel mimo jižní Čechy...“

Jak dlouho vám trvalo, než jste se dokázal adaptovat na řízení tak velké společnosti?

„Jediný velký rozdíl byl v marketingu a prodeji, které u Bosche až tak velkou roli nehrály, takže jsem se to musel naučit. Jinak jsem si ale odsud přenesl své zvyky a obyčeje, což tam působilo vcelku dobře. S Němci jsem se domluvil a naučil jsem je i docela poslouchat. (směje se) Tenkrát ještě fungovalo koncernové vedení a všichni šéfové značek byli jeho součástí. S těmi nejvyššími jsme se vídali každé dva týdny. Samozřejmě to byla práce od nevidím do nevidím. Větší problémy jsem měl s okolím. Tady na jihu Čech jsem byl normální člověk, tam ale přišel chlap téměř ze vsi a najednou se stal celebritou. Přiznávám, že spousta lidí mi neseděla.“

Co bylo vaším hlavním cílem po nástupu do čela představenstva Škody Auto?

„V té době byla Škodovka vnímána jako východní značka. Prvním cílem tedy bylo dostat se nahoru s kvalitou a prosadit se i na západním trhu. Dr. Piëch nám sice přál, ale prodejnímu šéfovi Volkswagenu jsme se moc nelíbili. Měl zafixováno, že konkurujeme VW, já jsem ho ale pořád přesvědčoval, že odebíráme klienty Opelu, Fordu, Fiatu či Renaultu, jenom ne Volkswagenu.“

Do Mladé Boleslavi jste odcházel s vizí začít vyrábět třetí produkt.

„Měl jsem dvě vize. První byla naivní, a to, že jdu dělat malé levné auto. Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, že takové se udělat nedá. Ludvík Kalma hlásal, že se líp stojí na dvou nohou, takže se začala společně s felicií vyrábět i octavie. Já jsem začal hlásat, že trojnožka je stabilnější (superb) a nejlíp je na tom stůl na čtyřech nohách. Začali jsme tedy připravovat projekt offroadu.“

Bylo těžké si to u vedení koncernu prosadit?

„Za Piëcha vůbec ne. Jediné auto, které jsme nechtěli vyrábět, bylo kupéčko. Jednou jsme v Ženevě vystavili jeho studii. Ještě než samotný autosalon začal, vedení koncernu si muselo stánek převzít. Tehdy jsem zavolal Dr. Piëcha, aby se k nám šel podívat. Vlezli jsme tam, odhrnuli záclonu a tam stálo červené coupé. Jeho odpověď byla naprosto jasná: ‚Příliš krásné pro Škodu!‘ (směje se) V té době jsme dělali 220 tisíc aut, takže začít s nějakými čtyřiceti tisíci kupéčky nebylo možné. Teď ale k tomu možná dojde.“

Byl jste přísným šéfem, nebo vás měli zaměstnanci v oblibě?

„Pro spoustu lidí jsem asi byl oblíbený, ale všichni měli dost velký respekt. Někteří údajně na mě vzpomínají se slzou v oku stále. (směje se) No a ti ostatní mi to stejně neřeknou. Ale rozhodně jsem nebyl milý. Na lidi působilo dobře, že jsem se stejně jako Ludvík prakticky každý týden prošel po dílnách. Také jsem si chtěl vyzkoušet, jaká ta práce je, a tak jsem si nechal v sobotu pustit linku, nafasoval montérky a šel montovat motory. Takové informace se pak samozřejmě rychle roznesly.“

Pokud se nepletu, byl jste posledním českým šéfem Škodovky. Co si o tom myslíte?

„Že by to měl vést ten, kdo tomu rozumí, bez ohledu na národnost. Je to naprosto marginální záležitost. Současný předseda představenstva Vahland má mou školu a opravdu tomu rozumí. Občas se ale hádáme, protože sem tahá spoustu pracovníků z Číny, což řada lidí nevidí ráda.“

Zpod mladoboleslavského komína jste v roce 2007 zamířil do křesla předsedy správní rady společnosti AAA Auto. Nevyčítal jste si to? Kritika okolí nebyla příjemná...

„Pravda, mnozí mi to vyčítali. Ve Volkswagenu jsem byl dokonce nějakou dobu v klatbě. Nebudu zastírat, že to byla velmi lukrativní nabídka. Bral jsem to jako slušnou výzvu. ‚Áčka‘ se potácela v křečích, takže jsem toho zezačátku moc nenaspal. Podařilo se nám je ale zvednout a dneska je to super výdělečná společnost. Když si promítnu celou moji kariéru, začínal jsem u firmy, která postaví barák, pak jsem dělal pro firmu zabývající se výrobou dílů, další firma z těch dílů montovala auto, potom následovala firma, co ojetá auta prodávala a poslední štací určitě bude nějaké šrotiště. Kruh se uzavírá… mám to dobře vymyšlené.“ (směje se)

Pokračování rozhovoru s Vratislavem Kulhánkem.

Ing. Vratislav Kulhánek Dr. h.c.

  • narozen 20. listopadu 1943 v Plzni
  • rozvedený, dvě dcery (39 a 46 let)
  • žije střídavě v Praze a v Českých Budějovicích
  • absolvent Jedenáctileté střední školy Julia Fučíka v České ulici v Českých Budějovicích
  • vystudoval Vysokou školu ekonomickou a European Business School v Praze
  • aktivně hrál volejbal za Lokomotivu České Budějovice a jezdil rallye, nejdříve v 70. letech jako spolujezdec Krumlováka Stanislava Fošuma ve Škodě 110 R, v dobách svého působení v čele automobilky Škoda Auto sám pilotoval Škodu Octavia a na Rallye Bohemia 2003 navigoval Ladislava Křečka ve Škodě Octavia prestižní kategorie WRC

Profesní kariéra:

  • Okresní stavební podnik Český Krumlov (1967 - 1984)
  • Krajské středisko řízení místního stavebnictví (1984), metodik
  • Motor Jikov (1984 - 1992), od roku 1991 ředitel
  • Robert Bosch (1992 - 1997), ředitel
  • Škoda Auto (1997 - 2004), předseda představenstva
  • Škoda Auto (2004 - 2007), předseda dozorčí rady
  • Sdružení automobilového průmyslu ČR (1997 - 2007), prezident
  • Svaz průmyslu a dopravy ČR (1997 - 2007), viceprezident
  • Akuma (2001 - 2004), předseda dozorčí rady
  • Mezinárodní obchodní komora v Paříži (2002 - 2007), člen světového výkonného výboru
  • Sdružení automobilového průmyslu (1997 - 2007), prezident
  • Svaz průmyslu a dopravy (1998 - 2006), viceprezident
  • Český svaz ledního hokeje (2004 - 2008), předseda
  • AAA Auto Group N.V. (2007 - 2013), předseda správní rady
  • Czech Institute of Directors (1998 - 2008), prezident
  • Asociace exportérů (2007 - dodnes), člen výboru
  • Industrial Advisors (2006 - dodnes), jednatel
  • Pojišťovna Kooperativa, člen dozorčí rady
  • Dříve také působil ve správních radách Karlovy univerzity, Technické univerzity Liberec a Vědecké rady Vysoké školy ekonomické v Praze
  • Byl členem výkonného výboru Českého olympijského výboru

Autor: Pavel Kacerovský

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o